Kreativita získala v posledních desetiletích novou hodnotu a už není vlastností vyhrazenou jen umělcům nebo výstředníkům – je vyhledávána ve světě podnikání, vzdělávání a komunikace. Ba co víc, považuje se za jednu z nejdůležitějších vlastností vedení pro dosažení profesního i osobního úspěchu. Paralelně s nárůstem popularity pokračuje neurověda ve svém výzkumu kreativity, ale její objevy se nedostávají k široké veřejnosti. Tento blog se snaží zaplnit tuto informační mezeru a seznámit všechny s tím, co věda o kreativitě říká, abychom z toho mohli všichni těžit. Provádí se řada studií využívajících nejmodernější technologie neurozobrazování a neurofyziologie, abychom zjistili, kde se v mozku skrývá kreativita a jak ji můžeme posílit. Chcete objevit, jak vám to může pomoci?

Na tomto blogu bych se rád s vámi pobavil o tom, jak se kreativita definuje, o různých kreativních modelech, mozkových sítích, které kreativitu „produkují“, a o nejnovějších vědeckých poznatcích týkajících se jejích hlavních složek i hlavních „sabotérů“. Jako čtenář získáte znalosti založené na nejnovějších objevech. Všichni však víme, že „vědět“ něco není totéž jako to praktikovat v každodenním životě. Můžu toho vědět hodně o dietách pro zdraví, ale pokud tyto znalosti neuplatním při jídle, nic se nezmění. A co když se něco naučíte o kreativitě? K čemu vám to bude? Změní se tím něco ve vašem životě?

Cílem tohoto blogu není, abyste se naučili spoustu teorie o kreativitě, ale abyste se po jeho přečtení stali trochu (nebo hodně) kreativnější. Navíc budete připraveni zavést do svého každodenního života nástroje, které vám pomohou dále rozvíjet kreativitu v následujících měsících a letech. K tomu je zásadní, abyste udělali dvě věci. Za prvé: odložte stranou všechny své předsudky o kreativitě. Pokud pochybujete o své kreativní schopnosti, pokud si myslíte, že vám chybí talent, pokud se pod tlakem zablokujete, pokud se vám těžko hledají nové nápady… čtěte dál. Ovšem čtěte s otevřenou myslí pro to, co neurověda o kreativitě říká, s ochotou to aplikovat ve svém životě. A tady přichází druhé doporučení, které vám pomůže z této knihy vytěžit maximum. Povzbuzuji vás, abyste při čtení odpovídali na otázky a dělali cvičení, které vám budu předkládat. Budou od vás vyžadovat, abyste se zastavili, zamysleli se a aktivně se podíleli na rozvoji své kreativity. Než budete pokračovat ve čtení, uzavřete sami se sebou dohodu, že cvičení budete dělat, opakovat a dokonce jim dáte svůj vlastní kreativní nádech.

Proč přikládám praxi takovou důležitost? Protože náš mozek se mění tím, co děláme a opakujeme. Když něco děláte poprvé, vaše neurony vytvářejí nová spojení (ano, představte si síť kabelů) a opakováním se toto nové propojení upevňuje, zesiluje a zefektivňuje (něco jako přechod z elektrického kabelu na optické vlákno). Mezitím spojení, která přestanete používat – ta, která vytvářela staré návyky, které už vám k ničemu nejsou –, postupně mizí (atrofují nepoužíváním, jako svaly ruky, která byla v sádře). Tak náš mozek funguje. Tento proces se nazývá neuroplasticita a všichni ho můžeme využít ve svůj prospěch. Stačí se naučit, jak na to.

Chcete být ve svém každodenním životě kreativnější? Jste připraveni „přepojit“ svůj mozek? Tak do toho!

7 základních otázek kreativity

Už ve 2. století před naším letopočtem vytvořil řecký učitel rétoriky jménem Hermagorás z Temnu strategii pro uspořádání projevů založenou na zodpovězení nejdůležitějších otázek: kdo, co, kdy a kde… V polovině 20. století převzali novináři jeho techniku jako „5W“ (podle počátečních písmen anglických slov who, what, when, where a why), která se později rozšířila na sedm otázek (přibylo „jak“ a „k čemu“). Pojďme se zorientovat v tématu kreativity právě zodpovězením těchto otázek.

Co?

O čem vlastně mluvíme, když mluvíme o kreativitě? Co si myslíte vy? Jak byste kreativitu definovali? Zvu vás, abyste se nad tím na chvilku zamysleli, než budete pokračovat ve čtení. Ano, toto je první otázka, kterou vám pokládám, a doporučuji, abyste na ni odpověděli. Nechám vám tu prostor na zodpovězení:

Možná se vám stalo totéž co mně a místo odpovědi vám vyvstaly další otázky: Je být kreativní totéž jako mít fantazii? Je inovace totéž co kreativita? Musí člověk mít talent, aby byl kreativní? Existují různé druhy kreativity? Jaký je vztah mezi kreativitou a inteligencí? Jsem já kreativní? Pojďme tedy postupovat krok za krokem a začněme od začátku.

Z neurovědeckého hlediska a bez ohledu na kulturní či estetické aspekty se kreativita definuje jako mozkový proces, který vytváří něco originálního, nového nebo odlišného, co je považováno za pozitivní a hodnotné pro určitou skupinu lidí. Pojďme si tuto definici rozebrat a zdůraznit všechny její důležité aspekty.

Mozkový proces

Kreativita je mozkový proces. Stejně jako mozek zpracovává to, co vidí naše oči, vypočítává násobilku nebo plánuje, co dnes budu dělat, tak vytváří a rozvíjí nové nápady. Jak jsme si už řekli, náš mozek se díky plasticitě každou minutu mění – proto existují cvičení na zlepšení paměti a koučovací kurzy, jak efektivně využívat čas… protože fungují. Kreativita jako mozkový proces se dá stejně tak „trénovat“. K tomuto tématu se vrátíme později.

Originalita

Pokračujme v definici: kreativita vytváří něco nového, odlišného, originálního a překvapivého. Tím „něčím“ může být konkrétní předmět (například šaty nebo obraz), nebo něco abstraktnějšího (například nápad). Řekli bychom, že za velkými vynálezy jako kolo, elektrické světlo nebo telefon stojí kreativita? Ano, bezpochyby. Stojí kreativita za novým nápadem, který vyřeší složitou situaci? Ano, to taky.

Pro lepší pochopení si vezměme příklad ze starověku. Znáte výraz „šalamounské rozhodnutí“? V biblické Knize králů se vypráví, jak se dvě ženy postavily před krále Šalamouna a obě tvrdily, že jsou matkami téhož dítěte. Šalamoun nařídil přinést meč, aby dítě rozdělil napůl a dal každé ženě jednu polovinu. Na takovéto rozhodnutí falešná matka neřekla ani muk, zatímco skutečná matka krále prosila, ať dítě radši dá té druhé ženě, ale ať ho nezabíjí. Tehdy Šalamoun rozhodl, že jí dítě vydá živé, protože její gesto prokázalo, že je skutečnou matkou. Král měl kreativní nápad, jak v onom sporu rozeznat pravdu a vynést spravedlivý rozsudek.

Hodnocení

Poslední část definice kreativity znamená, že kreativní výtvor musí být také vhodný, dobrý, pozitivní a hodnotný pro skupinu lidí nebo pro společnost jako celek. Tady vstupuje do hry hodnocení – hodnocení třetích osob, které už nesouvisí s tvůrcem samotným. Publikum, které o této hodnotě rozhoduje, se bude lišit podle díla nebo nápadu. Tak například odborníci na umění budou rozhodovat o tom, zda je vaše socha nebo instalace „dobrá“ a „hodnotná“. Gastronomičtí kritici budou posuzovat, zda je vaše jídlo spíše avantgardní, nebo klasické. Recenzenti vědeckých časopisů budou hodnotit význam vašeho posledního experimentu. U spotřebního zboží bude rozhodovat cílové publikum, zda mu připadá hodnotné, či nikoli.

Psycholog Mihaly Csikszentmihalyi vysvětluje, že kreativní nápady a vynálezy potřebují průsečík tří prvků: osobu, která přichází s kreativním nápadem; kulturní kontext, ve kterém se daný nápad rodí a který ho zároveň přijímá; a konečně skupinu odborníků v oboru, kteří inovaci ověří. Aby se nápad na produkt nebo nový objev mohl uskutečnit, musí dojít ke spojení těchto tří složek.

Kreativita s malým „k“ a kreativita s velkým „K“

Vezměme si konkrétní příklady a aplikujme na ně definici kreativity, abychom o ní mohli vydat svůj soud. Například kresba, kterou dnes ráno nakreslilo vaše dítě – je kreativní? Fantazijní možná ano. Pro vás určitě hodnotná. Ale ať vás jako hrdého rodiče sebevíc udivuje, nesplňuje poslední část definice – být dobrá a pozitivní pro společnost jako celek. Klídek, má na to dostatek času a možná se z něj stane budoucí Picasso :). Dětská kresba je příkladem kreativity s malým „k“.

Jiný případ: vrátili jste se domů a lednička byla skoro prázdná, ale s trochou toho a s trochou tamtoho jste vymysleli lahodné jídlo a celá rodina si olizovala prsty. Originální? Ano. Praktické a užitečné? Také. Ale zase kreativní s malým „k“, protože prospěch z toho máte jen vy… i když jste důležití ;).

Kreativita s velkým „K“ podle definice znamená pozitivní vliv na širokou skupinu lidí. Čím širší, tím větší je to „K“. Poslední marketingová kampaň nějaké firmy se může hodnotit jako „Kreativní“, protože je novátorská, vydělává peníze a udržuje pracovní místa. A nikdo nepochybuje o tom, že elektřina nebo kanalizace byly velké Kreativní vynálezy, protože změnily celou společnost. Vývoj chemických zbraní, které mohou jedním rázem zabít miliony lidí, sice splňuje požadavek na ovlivnění mnoha lidí, ale zjevně ne pozitivní vliv.

Nápady, které teprve čekají na rozvinutí, mají potenciál Kreativity s velkým K. V létě 2020 několik týmů čínských a amerických vědců objevilo, že mohou použít techniku „genetických nůžek“ (kterou vyvinuly nositelky Nobelovy ceny za chemii z téhož roku Emmanuelle Charpentierová a Jennifer Doudnaová) k přeměně neuronových podpůrných buněk (nazývaných „gliové buňky“) na neurony. Pokud by se jejich nápad dal přenést na člověka, mohlo by to být definitivní řešení neurodegenerativních onemocnění jako Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba. Nechávám to tu jako příklad velkých kreativních nápadů současnosti.

A co umění? Jsou umělecké projevy vždy kreativní? Ne, ne každá hudební skladba, socha, román nebo báseň je kreativní. Mohou být technicky velmi dobré, dokonce esteticky nádherné, ale nepřinášejí nic nového k tomu, co už existuje. Pokud jde o jejich hodnotu pro společnost, i o tom se dá diskutovat. Někdo se ptá, zda umělecké projevy přinášejí hodnotu celé společnosti. Zpochybňovat užitečnost umění znamená upadnout do utilitarismu a dávat rovnítko mezi pozitivní či hodnotné a „užitečné“ a omezit pole kreativity jen na praktické vynálezy. Cesta na Měsíc Georgesa Mélièse, Bachův Dobře temperovaný klavír, Picassova Guernica a mnoho dalších děl vyvolaly společenské změny a podnítily pokrok kultury, a proto si bezpochyby zaslouží být nazývány Kreativními s velkým K.

Jak?

Jak se měří originalita nápadu? Nebo, což je ještě těžší, jak se měří jeho hodnota? Je zřejmé, že kreativitu není snadné objektivizovat ani měřit, a přesto je pro vědecké studium jakékoli disciplíny nutné udělat obojí. Za tímto účelem bylo vyvinuto několik testů kreativity. Žádný není dokonalý a všechny mají svá omezení, ale představují vhodný výchozí bod pro měření kreativity, protože jsou standardizované – to znamená, že používají dobře zavedené stupnice pro bodování a z těchto bodů vyvozují závěry.

Test alternativních využití

Tento test vyvinul v roce 1967 americký psycholog Joy Paul Guilford. Zkoumá kreativitu tím, že dává dvě minuty na vymyšlení všech možných způsobů použití běžného předmětu (například šálku na kávu, židle nebo kancelářské sponky). Hodnotí se počet využití, která si dokážete představit (čím více, tím lépe), množství různých navržených kategorií (například použití šálku na kávu jako vázy na květiny a jako stojánku na tužky by patřilo do stejné kategorie, zatímco jeho použití jako kloboučku pro skřítka by byla kategorie jiná), originalita a propracovanost každé odpovědi.

Zvu vás, abyste si vybrali nějaký předmět, který máte po ruce (kuličkové pero, plastovou láhev, cokoliv), podívali se na něj „kreativním“ pohledem a napsali všechna možná využití, která vás napadnou. Vezměme si plastovou láhev. Připravte si stopky, máte dvě minuty, začínáme… teď! Nechávám vám opět prostor na psaní a prázdné místo pro případ, že by vás inspirovalo kreslení nebo čmárání.

Jak se vám dařilo? Ohodnoťte své výsledky podle těchto parametrů:

• Předpokládejme, že jste napsali devět odpovědí. Za plynulost byste získali 9 bodů.
• Tři z nich jsou například: použít láhev k nalití vody, Coca-Coly a čaje; všechny tři odpovědi by se zařadily do stejné kategorie „použití jako nádoba“ (celkem by přinesly jeden bod). Dalších šest je odlišných, například: praštit zloděje do hlavy, udělat lampu, vyrobit ponorku jako hračku atd. (získali byste šest bodů). Celkem byste měli 7 bodů za flexibilitu.
• Nyní si vyberte odpovědi, které považujete za skutečně originální, a přidělte si body za originalitu (láhev přeměněná na domček pro rodinu šneků zde bezpochyby boduje :)).
• Sečtěte všechny své body a napište celkové skóre: ___________

Máte-li chuť, zkuste to znovu s jiným předmětem. A pamatujte: čím více budete své odpovědi propracovávat, tím více procvičíte svou kreativitu.

Figurální test tvořivého myšlení

Dalším vizuálnějším testem kreativity je test neúplné figury, který vyvinul psycholog Ellise Paul Torrance jako součást svého testu kreativního myšlení. Úkolem je použít velmi jednoduchý tvar k nakreslení obrázku, jeho dokončení nebo kombinování tvarů.

Hádanky

Jiné typy testů kreativity jsou založeny na hádankách. Psychologové je používají k měření schopnosti řešit problémy. Zde automatické odpovědi nefungují. Pokud jste četli Hobita od J. R. R. Tolkiena, vzpomenete si, že Bilbo Pytlík zkoušel Gluma otázkou: „Bez klíče a víka schránka pokladní, a přece je zlatý poklad v ní. Co je to?“ Nechávám vás přemýšlet nad odpovědí. Jiné typy hádanek jsou formulovány jako problémy. Například: vězeň se pokoušel uprchnout z věže; náhodou ve své cele našel provaz, jehož délka byla polovina toho, co potřeboval k bezpečnému dosažení země. Přesto provaz rozdělil napůl, obě části svázal dohromady a uprchl. Jak to udělal? Odpovědi najdete na konci článku, ale doporučuji vám, abyste si lámali hlavu a snažili se na ně přijít sami.

Tyto standardizované testy hodnotí verbální, prostorovou a logickou kreativitu, ale mají svá omezení. Nechávají stranou jiné druhy kreativity, jako je hudební nebo tělesná, a nezohledňují ani naši osobnost, motivaci či emoce při tvorbě. Přesto představují velký pokrok, protože nám umožňují kreativitu kvantifikovat a přiřadit „objektivní“ čísla k vytvořené myšlence nebo produktu. Tímto způsobem lze začít studovat, zda se tato čísla – vysoká nebo nízká – pojí s něčím konkrétním: s inteligencí, osobními, genetickými nebo kulturními charakteristikami, a zda nějaký druh tréninku (jako ten navržený ve čtvrté části) zlepšuje výsledky.

Na závěr této části vás žádám, abyste se právě teď rozhodli, jak kreativní dnes jste. Jaké skóre si dáte na stupnici od 0 do 10? (0 = nejsem vůbec kreativní; 5 = mám průměrnou kreativitu populace; 10 = mám maximální, nepřekonatelnou kreativitu). Zapište si to sem. Uvidíte, zda se to po aktivním čtení mého blogu změní.

Moje kreativita dnes: _____________________

Kdy?

Dříve jsme si řekli, že každé kreativní dílo má dvě stránky: samotný tvůrčí proces a hodnotu, kterou mu přisuzuje veřejnost. Načasování je proto pro kreativitu zásadně důležité. Existuje spousta příkladů kreativních projektů, které zůstaly v půli cesty a jejichž autoři se nikdy nedočkali veřejného uznání, natož úspěchu. Předběhli svou dobu – jejich sociální, kulturní nebo technologický kontext nebyl připraven na onen obraz nebo vynález, který byl skutečně originální a znamenal kvalitativní skok.

Vincent van Gogh, dnes slavný nizozemský malíř narozený v roce 1853, který si ve 37 letech zkrátil život výstřelem do hrudi, je toho příkladem. Byl to trýznivý člověk s depresivními záchvaty a psychotickými epizodami, který za života vytvořil více než dva tisíce uměleckých děl, ale byl považován za blázna a neúspěšného člověka. Teprve o několik desetiletí později, díky jeho vlivu na představitele jiných malířských směrů jako fauvistů a německých expresionistů, jeho sláva znovu vzplanula a jeho příběh byl přepsán jako příběh „šíleného génia“. Jeho současníci nebyli připraveni na jeho postimpresionistický styl s výraznými tahy a syté barvy; dnes je však jedním z nejcennějších malířů západního umění.

Vynález předcházející svou dobu

Další příklad najdeme v Anglii 19. století u vynálezce Charlese Babbage. Byl to vynálezce, ale také filozof, inženýr a matematik. V současnosti je Babbage považován za otce moderní informatiky díky vynálezu „analytického stroje“; jak však dobře vysvětluje Steven Johnson v knize Odkud se berou dobré nápady, měl by být spíše považován za prapradědečka prvního počítače, protože ten se objevil až o sto let později.

Babbage věnoval poslední tři desetiletí svého života navrhování stroje, který by dokázal provádět jakoukoli naprogramovanou úlohu. Do té doby se technologie skládala ze strojů s konkrétními účely: vážení, počítání atd. Jeho přítelkyně, matematička Ada Lovelace, jediná dcera lorda Byrona, byla první, kdo napsal instrukce pro analytický stroj, čímž si vysloužila označení první programátorky v historii. Stroj obsahoval první verzi počítačových programů (vkládaných pomocí karet), paměť s náhodným přístupem, dnes známou pod zkratkou RAM (Random Access Memory), a systém pro zpracování a provádění příkazů, který dnes nazýváme procesor. Stroj z roku 1871 měl tři klíčové součásti počítače. Jeho konstrukce však vycházela z technologie známé v té době, a proto obsahoval tisíce ozubených kol a mechanických převodů podobných těm v jízdních kolech nebo parních lodích. Nikdy nespatřil světlo světa. Babbage navrhl stroj, který měl uspět o století později v elektronické éře, protože potřeboval součásti, které v jeho době neexistovaly: elektrické obvody schopné velmi rychle přenášet informace a nahradit rachotění mechanických ozubených kol.

Kde?

Kde se v mozku „vaří“ kreativita? Od svých počátků se humanitní vědy ptají, jak a kde vznikají kreativní nápady. V naší době máme výhodu nových technologií, které nám umožňují vizualizovat mozek a měřit jeho aktivitu. Magnetická rezonance, PET (pozitronová emisní tomografie), elektroencefalografie nebo magnetoencefalografie jsou techniky, které nám umožňují studovat oblasti mozku v době, kdy člověk něco dělá. Dříve jsme mohli pořídit snímky v daném okamžiku, dnes můžeme natáčet „filmy“ v době, kdy je osoba uvnitř přístroje nebo připojena kabely. To je kvalitativní skok, který tyto vynálezy – samozřejmě kreativní – představují (nechť je zde zaznamenána věčná vděčnost mé profese těm velkým fyzikům a matematikům, kteří je vymysleli).

Zatímco je osoba v přístroji, požádáme ji, aby provedla kreativní úkol, abychom lokalizovali, které oblasti mozku se aktivují. Dáme jí některý z testů, které jsme zmínili dříve (například: řekni mi, kolik způsobů použití vymyslíš pro cihlu), nebo ji požádáme, ať si představí notovou osnovu a složí hudební skladbu (klid, to žádáme jen od hudebníků). Pomocí těchto technologií a prostřednictvím velmi složitých počítačových programů založených na ještě složitějších matematických a fyzikálních principech (a když říkám složitých, nepřeháním ani trochu) můžeme vizualizovat oblasti mozku, které se během úkolu používají. Jak poznáme, která oblast se aktivuje? Neurony používají k životu kyslík a glukózu; vlastně když se aktivují, spotřebovávají víc než v klidu. Z těchto sčítání a odčítání vznikají barevné mozkové mapy, které vidíme v publikacích.

Díky tomuto typu studií víme, že během kreativního procesu se „nerozsvítí“ jediná oblast mozku, ale různé regiony rozptýlené po celém mozku. Mozek myslí díky skupinám neuronů, které se aktivují společně a vytvářejí mozkové sítě, které podrobně prozkoumáme v následujících kapitolách. Sítě verbální, prostorové nebo hudební kreativity jsou odlišné, ale všechny mají společný jmenovatel. Možná zrovna skládáte svou příští píseň, kreslíte náčrt nebo píšete báseň – v každém případě je tam jedna oblast, která určitě pracuje naplno. Když si teď sáhnete na čelo, na druhé straně kosti je prefrontální kůra. Je to oblast, která funguje jako operační centrum kreativního procesu. Ponoříme se do ní, až se dostaneme k jádru věci ve druhé části.

Proč?

Proč kreativita vzniká? Kreativita se rodí z otázky, která nenachází odpověď v tom, co už existuje. Ať hledáte sebevíc v knihách, na Googlu, v muzeích… nenajdete řešení, které hledáte. Pokud je pro vás otázka dostatečně důležitá, hledání odpovědi se stane odpalovací rampou vaší kreativity. Pro spisovatele se může otázka nebo potřeba točit kolem vyprávění příběhů; pro astronoma to bude velikost vesmíru; pro biologa počátky života… Pro mě je otázkou, která působí jako kreativní motor tohoto blogu: jak vzniká kreativita v mozku a jak se dá posílit? Ale kreativita může vlastně vzniknout u těch nejnečekanějších otázek; tak například kreslíř Lui Mort vysvětluje, že otázka, která mu zní v hlavě pokaždé, když usedne k bílému listu, je: „Ze všech lidských pocitů, není pláč tím nejzázračnějším a nejpodivnějším?“

Každá otázka si najde svůj nejvhodnější kanál vyjádření. Pokud se vaše otázka točí kolem emocí, pravděpodobně se obrátíte k umění jako prostředku odpovědi; naopak když se otázka točí kolem každodenních problémů, vrhne se na manuální práci, technologie nebo inženýrství. Pokud chcete vymýtit koronavirus, podíváte se na biologii a imunitní systém.

Pokud jste se někdy pořádně pustili do kreativního projektu, zažili jste, že když je soustředění intenzivní, proces vás pohltí, zbytek světa jako by se rozplynul a hodiny ubíhají, aniž si toho všimnete (některí psychologové tomu říkají flow). Život se během tvoření zabarví zvláštní intenzitou, cítíte se živější než kdy jindy, lidštější. I když váš příběh neskončil úspěchem a světovým uznáním (což by bylo skvělé, proč to neříct), máte uspokojení z toho, že jste si to užili a něco se naučili. To je na kreativitě fascinující a paradoxní: je tak intimní, že nám odhaluje věci o nás samých, a tak vnější, že nás spojuje s ostatními lidmi víc než kdy jindy.

K čemu?

K čemu kreativita slouží? Stručná, ale výstižná odpověď by zněla: k přežití; spíš k lepšímu přežití. Zmíněný psycholog Mihaly Csikszentmihalyi definuje kreativitu jako sílu, která zlepšuje naši společnost, a vytyčuje paralelu mezi ní a biologickým světem kolem nás. Od prvních jednobuněčných organismů, které se objevily na Zemi, až po primáty evoluce druhů znamenala jejich přirozený výběr a přežití. Jak popsal Darwin, evoluce se zakládá na malých genetických změnách, které se promítají do kvalitativních změn (například delší krk, silnější zobák nebo aerodynamičtější ocas), které organismu dávají výhody pro přizpůsobení prostředí. Evoluční změny, které vytvářejí něco nového a hodnotného. Zní vám to povědomě? Ano, že ano? Připomíná to definici kreativity. V přírodě máme mnoho příkladů evolučních změn, které zlepšily přizpůsobivost druhů, a dá se tvrdit, že kreativita hraje podobnou roli u lidí, protože umožnila Homo sapiens zlepšit jeho odolnost a dnes je silou, která pohání pokrok v naší kultuře a společnosti.

Náš svět potřebuje kreativní řešení. Ještě dnes podle WHO žije 10 % populace – to je více než 700 milionů lidí; opakuji: 700 milionů lidí! – v extrémní chudobě. Výskyt duševních onemocnění (deprese, úzkosti atd.) a míra sebevražd mezi mladými exponenciálně a nezadržitelně rostou už desetiletí. Klimatické změny ovlivňují naši planetu a pokud nebudeme jednat brzy, miliony lidí budou v velmi blízké budoucnosti (mluvíme o desetiletích, ne stoletích) trpět vlnami veder. Přidejme k tomu následky pandemie COVID-19, pravděpodobně největší výzvu naší nedávné historie po světových válkách. Rozhlížíme se kolem sebe a postrádáme vůdce, kteří by prosazovali kreativní a efektivní nápady a řešení. Potřebujeme je v politické oblasti, ale také v sociální, ekonomické, vědecké, zdravotnické, technologické a dlouhém et cetera.

Život jde závratným tempem a potřebuje kreativní myšlení k řešení velkých problémů, ale i problémů každodenního života. Lockdown kvůli COVIDu je příklad toho velkého, co ovlivňuje malé. Během něj jsme viděli stovky kreativních iniciativ obyčejných občanů: od memů a zpráv přijatých přes WhatsApp, které nás rozesmály, přes příspěvky a videa s nápady, jak zabavit děti na 20 m², až po sousedská solidární družstva a mnoho dalších podobných iniciativ. V „mikro“ pohledu je kreativita užitečná schopnost, která pomáhá řešit problémy ve všech sférách každodenního života: od toho, jak zvládnout pochmurného kolegu v práci, až po to, jak vyzdobit svůj pokoj nebo jak vytěžit maximum ze svého šatníku. Ale zásadní je, že kreativita dělá život intenzivnějším, zábavnějším, vzrušivějším… zkrátka více „životem“.

Kdo?

To je poslední W, na kterou nám zbývá odpovědět, a také jedna z nejdůležitějších. Kdo je kreativní? Donedávna se tvrdilo, že kreativita je to, co odlišuje lidi od zbytku živočišné říše. Dnes však víme, že primáti se dokážou naučit používat nástroje a při řešení problémů projevují kreativní chování. Pokud o tom pochybujete, podívejte se na některé experimenty Institutu Maxe Plancka publikované v National Geographic před několika lety. V jednom z nich dají opici arašíd zaseknutý na dně průhledné a pevné trubice. Šimpanz zkusí strčit dovnitř ruku, ale nedosáhne, protože se tam nevejde; po deseti minutách ho napadne nápad: jde k nedalekému pramenu, naplní si ústa vodou a pustí ji do trubice. Opakuje to několikrát, dokud trubici nenaplní, arašíd vyplave na povrch a on si smlsne na své odměně. To není špatné na opici, že ne? Vlastně je to docela kreativní řešení. V jiném experimentu nemá šimpanz poblíž žádný pramen a rozhodne se močit do trubice, aby se arašíd dostal na dosah. To je ale vynalézavost! Pokud toto chování zvířat zpochybňuje lidskou hegemonii nad kreativitou, to, co dokážou některé stroje, také dává hodně k přemýšlení. O tom si povíme v později, ale teď se vraťme k lidské kreativitě, což je téma, kterým se zabýváme.

Ve středověku se myslelo, že kreativita je vyhrazena několika vyvoleným, kteří měli přístup k božské inspiraci. Během renesance se kreativita otevřela světskému světu, ale zůstala v rukou několika géniů, kteří ovládali všechny obory od umění přes filozofii až po matematiku. V průmyslové revoluci se kreativita vrhla na výrobu strojů a technologií, které proměnily jak venkovský, tak městský svět.

V naší době se dominantní tvář kreativity soustředila na umělce a takzvané „kreativce“ z reklamních agentur. Kreativita však není výsadou žádné profese. Samozřejmě že sochař, malíř, spisovatel, hudebník, designér nebo architekt budou kreativitu využívat ve svém každodenním životě; ale ředitel firmy, kuchař, sportovec, lékař nebo učitel také potřebují kreativitu, aby lépe vykonávali své povolání (a co teprve rodiče!), protože učitel, který dokáže upoutat pozornost 30 dětí, je také kreativní, stejně jako ten, kdo zvýší roční tržby, kdo si ušije kabelku z látkových zbytků nebo kdo zorganizuje družstvo na pomoc svým sousedům. Jak jsme popsali dříve, kreativní je každý, kdo vytvoří něco nového a užitečného pro celek.

Takže jsme všichni kreativní?

Díky vědeckým důkazům dnes víme, že kreativní myšlení je vlastní každému člověku a závisí na kognitivním mozkovém procesu. Pokud máme lidský mozek, máme potenciál být kreativní, máme kreativní schopnosti, stejně jako máme schopnost verbálně komunikovat nebo se pohybovat.

Takže jsme všichni kreativní? Odpověď zní ne… zatím. Ne každý je kreativní, i když všichni máme možnost být. Jako děti jsme všichni měli fantazii, hráli si a tisíckrát se ptali proč na všeho možného. Někteří z nás však zjistili, že postupem času naše kreativita upadla. Možná se to stalo i vám. Přestože máte více znalostí, více zkušeností a tedy i více možností být kreativní, cestou jste ztratili zvědavost nebo chuť klást si otázky. Mohlo to být kvůli spěchu, strachu, smíření se světem kolem vás; ať už z jakéhokoli důvodu, realita je taková, že vaše kreativita je v úpadku (blahopřejeme, protože tento blog je vaším prvním krokem ke změně!). Nebo možná patříte k těm, kteří si uvědomili, jak cenná kreativita je, a děláte jí místo ve svém nabitém programu: najdete si čas na experimentování s nějakými ručními pracemi, psaním, hraním na klavír… Nebo se možná považujete za kreativního ve své oblasti znalostí, ale chcete být kreativní i v jiných oblastech a máte chuť se učit víc (protože se vždycky dá naučit víc!).

Ať už je váš případ jakýkoli, tato zpráva je pro vás důležitá: neurověda prokázala, že kreativitu lze rozvíjet a posilovat. Jak na to, si postupně rozebereme v budoucnu.